Geografický horizont našich předků II.

10. srpna 2008 v 23:07 | Matěj Kadlec |  Rodokmen
Informovanost prostého člověka
Vypovídací hodnota jednotlivých zápisů a úvah jednotlivých kronikářů je různá. Záleží na míře informovanosti kronikáře a na charakteru jeho zápisů. Velký vliv mají životní zkušenosti a vzdělání. Většina vědomostí o existenci člověka na světě byla dána životní praxí, předávána ústně z generace na generaci či čtením staré, tradiční literatury, do které spadali knihy náboženské, dějepisné, obecně výchovné i odborně vzdělávací. Postupně se začali uplatňovat zkušenosti nabité cestováním a později převzala zásadní úlohu škola a veřejná osvěta.[1]

Nemalý vliv měla po staletí se vzděláním spjatá církev se svým učením. Vyznání bylo jedním z důležitých faktorů, které působili na postoje lidí. Evangelík a katolík měli na stejné události různé názory. Byli spolu v opozici stejně jako venkov s městy, kde se navíc kroniky písmáků liší i obsahově. Jiný postoj se objevuje zejména k osobnostem panovníků, opírajících se o katolickou církev a reformám, které prováděli.
Informovanost jedince je závislá na mnoha činitelích, nejdůležitější tři z nich jsou:
Horizontální mobilita jedince
- Jedná se o individuální komunikace jedince s okolím. Posuzuje se, zda-li informace mimo své okolí vyhledával aktivně, nebo byl-li pasivně informován zvenčí. To souvisí také s otázkou, jak vnímal prostor. Ten byl podobně jako čas v tradiční kultuře ritualizován. Domácnost, kde se člověk cítil "doma", usedlost a vesnice, kde pravidelně chodil do kostela, popřípadě nejbližší trhy byli pro mnohé dostatečným obzorem. Pouze někteří, například skrze své povolání (řeznická živnost), mohli krátkodobě pobývat mimo svůj obvyklí okruh pohybu. Důvodem k vycestování mohli být výroční trhy. Ještě častěji byli mimo své zázemí sezónní dělníci, zejména ti z chudých horských oblastí, kteří byli nuceni hledat práci v úrodnějších nížinách.
Další příčinou se stávali důvody osobní. Lidé navštěvovali ze své vlastní iniciativy poutě (i přespolní), posvícení, svatby, křtiny a pohřby, a to i na jiných panstvích.
Specifickou problematiku potom tvoří migrace obyvatelstva v době válek, kdy rekruti odcházeli někdy do velmi vzdálených míst. Stávali se tak informátory hned na dvakrát. Za prvé šířili informace po místech, kterými procházeli a za druhé přinášeli zprávy "ze světa" po svém návratů domů.
Prostor především venkovští obyvatelé dělili tradičně na známý - neznámý, vlastní - cizí, osvojený - neosvojený, bezpečný - nebezpečný, přičemž to, co bylo ve dne bezpečné a osvojené, jevilo se v noci jinak.
Vertikální mobilita jedince - Míru informovanosti významně ovlivňoval již v úvodu zmíněný sociální původ. Jinak byl informován například chudý domkař na vesnici a jinak řemeslník ve městě. Mohli se samozřejmě vyskytnout individuální výjimky. Například častěji cestující obyvatel vesnice mohl být informován mnohem více než leckterý měšťan. Otázka je ovšem spekulativní, neboť k statutu vyššího sociálního zařazení patří ve společenské normě mít určité povědomí o společenském dění. Zvláště rozdíly mezi prostředím města a vesnice, způsobené zejména odlišností v dlouhodobém vývoji jejich tradic, jsou velmi výrazné.
Hromadná komunikace - Prostředky hromadné komunikace jsou spolu s tlakem skupinového a veřejného mínění hlavními nástroji společenského vlivu na psychiku jedince. Hromadná komunikace mohla být zprostředkována nejen rozvíjejícím se tiskem, tedy novinářskou činností, ale rovněž různými nařízeními, vyhláškami a hlavně veřejnými shromážděními. Za taková shromáždění můžeme považovat seskupení jedinců v kostelech, v hostincích, na poutích, procesích, trzích, při kolektivních pracích, jako bylo například draní peří či mlácení obilí. Můžeme je rozlišit na organizované a neorganizované. Prostředí kostela je v tomto případě specifické tím, že veřejné shromáždění v něm konané je organizováno určitým rituálem a hlavně průvodním slovem duchovního, jenž byl vůbec jedním z nejdůležitějších pramenů všech informací, zejména v prostředí vesnice.[2]
Tisk
Noviny jsou obecně jedním z nejdůležitějších informačních kanálů vůbec. Jsou také jednou z možností, odkud pisatel získával informace. Ovšem pravděpodobnost, že některý z písmáků byl pravidelným čtenářem novin, je malá. Souvisí to s možností přístupu k novinám. Pokud si člověk noviny nekoupil sám, mohl si je od někoho půjčit. Poslední možností bylo si je přečíst tam, kde byli veřejnosti přístupné. Na vesnici byla dostupnost k novinám v tomto směru mnohem omezenější než ve městech. V některých hostincích je bylo možné vypůjčit, někdy se i veřejně předčítali, ovšem nelze tyto možnosti zvláště před rokem 1800 přeceňovat. U prostého člověka ani nelze očekávat v tomto směru příliš vysokou iniciativu. Přesto však byli noviny klíčovým zdrojem informací i pro venkovské obyvatelstvo. Totiž duchovní, učitelé, státní úředníci a jiní informátoři lidu získali pravděpodobně většinu informací právě z novin a šířili je v ústním podání dále.
První české periodické noviny vycházeli s přestávkou v letech 1719 - 1722 z podmětu Karla Františka Rosenmüllera a nesly název Pražské poštovní noviny. Vycházeli dvakrát týdně a obsahovali především zprávy z ciziny přejímané z Vídeňských novin. Po jejich přejmenování na Pražské noviny vycházeli dále, ale jejich úroveň klesala a k roku 1772 jsou známi pouze čtyři předplatitelé. Znovu začali vycházet o deset let později a roku 1786 se jejich šéfredaktorem stal Václav Matěj Kramerius. To už ovšem nesly název jejich nového majitele: Schönfeldské císařsko-královské pražské noviny. Kramerius během tří let obsahově noviny povznesl. Zařadil na jejich stránky zejména články o hospodaření a na první místo dával výchovu a vzdělání lidu. Docílil 900 odběratelů. Po sporech se Schönfeldem začal roku 1789 vydávat vlastní tzv. Krameriusovy c.k. pražské poštovské noviny. Jejich náplň byla v podstatě stejná, rozdíl byl jen v tom, že vycházeli pouze jedenkrát týdně. [3]
Úterní pražské poštovské noviny z 2. ledna 1720.
V období válek proti Francii pak na česky psané noviny byla uvalena zvláště přísná cenzurní opatření. Státní úřady totiž ztotožňovali české etnikum s venkovským obyvatelstvem a obávali se šíření revolučních myšlenek. Avšak i přesto, že informace, zejména ze zahraničí, procházeli tvrdou cenzurou, vedly obyvatelstvo k poznání, že kromě monarchie, existuje ještě řada dalších států a pomáhali jim udělat si obrázek o soudobém světě.
Škola
Instituce školství začala zasahovat do každodenního života městského a venkovského lidu od konce 70. let 18. století, v průběhu zavádění tereziánské školské reformy do praxe. Ne, že by dříve školy nebyli, ale zavedení povinné šestileté školní docházky přineslo závažnou změnu do života nejen žáků, ale i jejich rodin. Základním stupněm nově vybudované pevné školské docházky byly triviální školy, které se měli nacházet ve všech venkovských městech a farnostech. Vyučovacím jazykem měl být jazyk obyvatel a náplní výuky především získání praktických dovedností. Číst, psát, počítat plus náboženství a informace o řemeslech.
Dalším stupněm škol byly městské hlavní školy, kde bylo vyučováno němčinou a kde si žáci měli osvojit vedle schopnosti rozlišovat jevy také přesnější pojmosloví a zásady logického verifikujícího uvažování. Třetím stupněm byla pak hlavní škola, která měla být v hlavním městě a měla sloužit jednak jako vzor normálním školám, jednak jako školící centrum budoucích učitelů. Ti navštěvovali přípravné kurzy v délce šesti týdnů pro výuku na školách triviálních a v délce deseti měsíců pro výuku na školách normálních. Je tedy zřejmé, že úroveň výuky záležela velkou měrou na osobě učitele, a že všechny další informace, souhrnně nazývané jako vlastivědné (dějiny, zeměpis) ve výuce, se odvíjeli od jeho vzdělání. I přesto, hovoříme-li o škole z hlediska jejího vlivu na míru informovanosti prostého člověka, můžeme říci, že povinná školní docházka zásadním způsobem pozitivně ovlivnila sociální komunikaci. Lidové vrstvy se postupně zapojily do vznikajícího systému oběhu a výměny informací. Mnoho informací ze školy sice žáci postupem času zapomněli, ale dovednosti jako čtení nebo psaní jim umožnili, aby nové informace získali a aby si zapsali, co nemá být zapomenuto.
Obsah písmáckých pamětí
Zprávy tvořící lokální obzor a myšlení písmáků
Rodinné události, nebeská znamení, události spjaté se životem v obci a jejím blízkém okolí
Zprávy přesahující lokální obzor a myšlení písmáků
Významné světské osobnosti, společenského, politického života, císařská nařízení - patenty, hodnocení společenských poměrů
Zprávy patřící do obou výše uvedených skupin
Chod hospodářství, cenové údaje, daně a jiné dávky, meteorologické jevy, epidemická onemocnění a hladomory, trestné činy, neštěstí zaviněná lidskou nedbalostí, válečné události,
události spjaté s církví a náboženským životem, vztah k vrchnosti
Závěrem
V názvu této práce je odkaz na genealogii, tedy vědu, která se zabývá mimo jiné také zjišťováním předků určité osoby.[4] Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že většina našich předků sledovaného období skutečně žila na vesnicích a že konkrétní zprávy o jejich možném geografickém rozhledu až na výjimky neexistují a nikdy neexistovali. Šťastný genealog, který objeví mezi předky písmáka!
Pokusil jsem se tedy v této práci o obecný a teoretický náhled do života našich předků a jejich geografickém rozhledu, především v druhé polovině 18. století. Práci jsem rozdělil do třech hlavních kapitol.
Nejdříve v samotném úvodu se snažím vyčlenit literaturu, v které lze předpokládat žádoucí informace na jednotlivé skupiny. Ty pak samostatně hodnotím, potvrzuji či vyvracím očekávání.
V první kapitole - Vznik a vývoj lidového kronikářství - pokládám otázky kdy a proč lidové kronikářství vzniklo a naznačuji jeho vývoj. Ovšem odpověď na otázku "kdy", je v užité literatuře zodpovězena pouze částečně. Autoři se nevěnují odůvodnění proč vzniká právě v průběhu 17. století a z jakého důvodu je jeho rozvoj ve 40. letech století 18.
Na druhou stranu na otázku důvodu vzniku je názorů několik.
Kapitolou druhou - Informovanost prostého člověka - odhaluji informační zdroje písmáků, které by ovšem měli být společné pro celou obec. Vypovídají tedy o možném rozhledu všech obyvatel. Ve třech hlavních částech podrobněji rozebírám možnosti cestování, sociální postavení ve společnosti a s tím související přehled o okolí a konečně hromadné prostředky a jejich vliv na jednotlivce i společnost. V rámci této třetí části se blíže věnuji dvěma pro dobu nejvýznamnějším hromadným prostředkům, tisku a školám.
Poslední kapitolou - Obsah písmáckých pamětí - již pouze stručně uvádím hlavní témata, kterými se lidový kronikáři ponejvíce věnovali.
Bibliografie:
  1. BAUEROVÁ, Petra: Lhota - pohled do života jedné vesnice. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2002.
  2. BERÁNKOVÁ, Milena: Dějiny žurnalistiky: I.díl. Český periodický tisk do roku 1918. Praha: Nakladatelství Novinář, 1981.
  3. ČERNÝ, Václav: Kronikář. Praha: Občanská knihovna, 1936.
  4. DOKOUPIL, Lumír a spol.: Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17 a 18. století. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999.
  5. HÁZA, Zdeněk: Lidé na panství Nový Kunstberk, 1595-1745. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 1973.
  6. JANÁK, Jan - HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.
  7. KUTNAR, František: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Česká akademie zamědělská, 1948.
  8. MLYNAŘÍKOVÁ, Barbora: Geografický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740-1830. Praha: Etymologický ústav AV ČR, 2001.
  9. MRÁZ, Pavel: Obyvatelé Velkého Dřevíče v pramenech 17. a první poloviny 18. století s expozicí rodopisného vývodu. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2000.
  10. RHEINHEIMER, Martin: Chudáci, žebráci a vaganti: lidé na okraji společnosti, 1450-1850. Praha: Vyšehrad, 2003.
  11. SLAVÍK, Bedřich: Písmáci selského lidu. Praha: Václav Petr, 1940.
  12. STRÁNSKÁ, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Melantrich, 1936.
  13. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy: Díl 2, Morava reformace renesance a baroka. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1995.

[1] Tamtéž str. 56.
[2] Tamtéž str.59.
[3] BERÁNKOVÁ, Milena: Dějiny žurnalistiky: I.díl. Český periodický tisk do roku 1918. Praha: Nakladatelství Novinář, 1981.str.32-45.
[4] Genealogie - pomocná věda historická. V širším smyslu pojednává o charakteru vztahu dvou navzájem souvisících jevů či faktů, v užším smyslu je to nauka o vztahů mezi lidskými jedinci vyplívajících z jejich rodového původu. (ZUBACKA, I. - ZEMENE, M.: Kapitoly z PVH. Bratislava: 1993. str.100.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tyto stránky? Oznámkujte jako ve škole...

známkuji za 1 42.1% (444)
známkuji za 2 14.3% (151)
známkuji za 3 13.9% (147)
známkuji za 4 11.6% (122)
známkuji za 5 18% (190)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama